Cesta vlakem v Indii vyžaduje jistou dávku flegmatismu. Již nákup lístku je na samostatnou kapitolu. Nejdřív se člověk musí zaregistrovat do vlakového sytému, vyplnit dotazníky zda je způsobilý jízdě, odkud kam chce jet a čísla vlaku, načež přistoupí k úředníkovi, který mu vystavuje lístek, následuje rozhovor odkud člověk je, jak se mu v Indii líbí, prohlížení předmětů, které si sebou cestující přinesl, jako např. rozbor krabičky od cigaret, překládání nápisu na tričku apod. Po obdržení lístku, kde je dokonce uvedeno, že cestující má nárok na ‚tourist cabin‘, se cestující odebere do čekárny, a zde nejméně dvě hodiny před příjezdem vlaku čeká. Alespoň tak nám bylo řečeno. Samozřejmě jsme to podcenili, na nádraží jsme přišli dvacet minut před odjezdem a pak jsme teprve zažili peklo. Na cestu jsme si vybrali ten nejpříhodnější den, a to 26.ledna, což je den, kdy celá Indie slaví Den republiky. V tento den se do hlavního města sjede až 5milionů obyvatel, všichni oslavují Indii, městem prochází obrovský průvod od parlamentu k India gate, nad průvodem létají stíhačky a vrtulníky, demonstruje se vojenská moc. V průvodu nechybí slavnostně oblečení a pomalovaní sloni, alegorické vozy, které jsou naložené symboly úspěchu rychle se rozvíjejícího státu. Na vozech jsou k vidění legrační motivy, např. parta chlapíků, která poukazuje na telefonního operátora a pokrytí po celé Indii, mašírují po korbě náklaďáku a v rukou třímají asi metr velké mobilní telefony a dělají, že volají. Na jihu Indie byla pravděpodobně ten rok velká úroda ananasu a kokosů, na jednom z vozu totiž leží asi třímetrový ananas a pětimetrový kokos. Po skončení této události se mimodillijští opět vrací do svých domovů, což jsme nějak neodhadli.
Vlak má délku asi kilometr, vstupuje se úzkými dveřmi a kdo je extrahubený, umí se protáhnout i mezi mřížemi. Tak jsme viděli nastupovat kojence. Nemůžeme najít náš vagon. Na poslední chvíli se nám to přece jen podaří, než se však množstvím lidí proderu na svoje místo, utrpím několikateré zranění, šlápnutí na rameno, kopnutí do holeně a dokonce i nějaké malé nemístné obtěžování. Moje lehátko je obsazené asi devítičlennou rodinou. Po nějakém domlouvání se celá skupina včetně asi pěti kovových kufrů přesune jinam. Spím na lehátku, kde mám asi třicet centimetrů od obličeje větrák. Vlak se řítí obrovskou rychlostí a neustále troubí.
Rána ve vlacích jsou milá. Už od pěti hodin se vlakem ozývá táhlé „čááááj, čááááááj“ a prodavač nosí ve velké konvici nasládlý čaj masala, pravý indický čaj okořeněný různým kořením a dochucený mlékem. Typická chuť Indie. Za tři rupie prodá kelímek, který po ránu opravdu přijde vhod. Během dne se potom dá objednat i jídlo, nosiči vám ho přinesou až na sedadlo. Do kuchyně jsem jednou i zavítala, v obrovských hrncích se vařil dál – čočka a rýže. Jídlo ve vlaku vždy chutnalo výtečně. A ta barevná společnost. Ve vlaku se vždy dozvíte spoustu věcí o této zajímavé zemi, navážete nová přátelství a můžete nerušeně pozorovat krajinu. Indické dráhy jsou prý největším zaměstnavatelem světa. Pracuje pro ně milion lidí. Přes první stresující zážitek musím říct, že cestování indickým vlakem je nepopsatelná zkušenost. Doporučuji všem.
