Amerika, Nezařazené
Kuba

Kuba

Odjakživa jsem měla chuť navštívit Kubu. Posledních pár let se také všude objevovala informace: „Navštivte Kubu, dokud není její duch zničen“ apod., jenže roky ubíhají a zdá se, že Kuba se jen tak nezmění. Alespoň s takovým pocitem jsem po měsíci odjížděla. I když v nedávné historii Američani udělali svolný krok k obnovení diplomatických vztahů a Obama dokonce Kubu v roce 2016 navštívil, jeho návštěva zdaleka neznamená, že by Kuba byla během roku zavalena McDonaldy a stará americká auta byla nahrazena novými. Kuba si ještě dlouho ponechá svoji tvář, jak naznačil svým gestem vládnoucí Raul Castro při návštěvě Obamy. Na konci jejich rozhovoru na tiskové konferenci popadl Obamovu ruku jako loutkoherec a zamával jí do tváří novinářů. Obama se vzmohl jen na mírný úsměv.

Největší vzpomínky mám na to, jak milí byli místní obyvatelé. Bohužel jsem většinu rozhovorů měla zprostředkovaně od překládajících kamarádů, ale i tak se dalo vycítit, že lidé jsou prostě od přírody milí. Dokonce taxikáři, kteří se všude ve světě chovají jako obtížný hmyz, zde byli ochotní pomoci hledat ubytování, pomáhat se zavazadly a nic za to nechtít.

Lidé, u kterých jsme na Kubě bydleli, byli velmi vstřícní k různým rozhovorům, pomáhali při hledání dalších tzv.casa particulares (ubytování v domácnostech), v jejich domovech jsme se cítili ne jako hosti, ale jako doma. Na ulicích jsem nezaznamenala nějaké hádky nebo křik. Shodli jsme se, že největší nebezpečí, které nás mohlo potkat, bylo, že se nám někdo snažil prodat falešný doutník Cohiba. Kubu považuji za super bezpečnou, nejsou zde žádné rozpory náboženského typu, nikdo si nikde nedovolil dotknout se našich věcí. Naopak, v případě, že jsme něco někde nechali, vynaložili úsilí nám to co nejdříve dovézt nebo vrátit. S největší pravděpodobností se nikdo nechce dostat do vězení.

Za nejzajímavější místo považuji hlavní město Havana. Uličky byly plné lidí během dopoledne, polední vedro všechny vyhnalo zpět do domovů, aby se se soumrakem opět vrátili na ulice. Nejvíce mě bavilo sedět v kavárničkách a pozorovat ruch okolo. Z každé druhé hospody se linula živá hudba, tančila se salsa a mambo, pila se michelada. Hudebníci jsou esa, nikde jsem neslyšela nic, co by se nedalo poslouchat. Večerní návštěvy tzv. Casas de la musica byly skvělým zakončením příjemných havanských dnů.

Druhá strana mince je kubánská bída. Pokud člověk přijede jako bohatý turista, může si ze země odvést pocit, že nikomu nic nechybí. Hotely na pobřeží jsou plně zásobeny jídlem a pitím, číšníci kmitají. Ale po návštěvě Havany a obchodů se tato iluze rychle rozplyne. Mě osobně fascinovaly regály buď úplně prázdné, anebo plné pouze jednoho druhu prodávané věci. Jeden kečup a papírové krabice s džusem v dlouhém regálu. Na benzince malý obchůdek nabízející LCD televizi společně s jendorázovými plínkami a cereáliemi. Vše na jedné polici. Podle všeho na Kubě už neexistují potravinové lístky, ale i tak je spousta věcí na příděl. Viděla jsem ženské, které nakupovaly na „úvěr“, pokladní si pouze zapisovala, co si berou. Nákup sirek se stal misí na celý den. Na Kubě jsou dvě měny. Kubánské konvertibilní peso a kubánské peso (moneda nacional). Jedno kubánské konvertibilní peso se rovná euru, a dá se vyměnit za 25 kubánských pesos (moneda nacional). Bankovky jsou samozřejmě různé, takže člověk v tom má pořádný zmatek. Turisté převážně platí v konvertibilním pesu, ať už v restauracích tak v hotelech. Na ulicích se však dají udat i moneda nacional, hlavně v malých okénkách prodávajících občerstvení. Malá kafíčka po pesu a torillas s vejcem za 10pesos. Ve srovnání s cenami jídla v restauracích, které stojí přibližně tolik co u nás v dobré restauraci, je to citelný rozdíl. Ovšem také v kvalitě. V okénkách prodávají pizzu a hamburgery, kvalita však dost pokulhává. Místní to jedí ve velkém, o čemž svědčí postavy Kubánek. Už ve dvaceti mají kolem pasu pneumatiku, za kterou by se nestyděl dobrý pijan piva.

Lidé se často svěřovali se svojí ekonomickou situací. Pokud neměli příbuzné v Americe, kteří tam doplavali bůhví jak, a neposílali jim něco na přilepšenou, často jsme slyšeli stížnosti na fakt, že není co jíst. Kuba je velmi úrodná, ale režim posílá obrovskou část vypěstovaných plodin kamsi ven, přičemž místní nemají skoro co jíst. V hospodě se dá koupit zakázaný humr, rybáři často schovávají ulovené humry mezi ryby, aby při namátkové kontrole neměli problém. Odseknou a do moře zahodí klepeta a na černém trhu prodají pouze tělo. Sami humra nesní, vydělané peníze uživí na dva dny celou rodinu.

Bylo zajímavé vidět pouze jeden druh zboží. Ve všech domácnostech stejné příbory. Všude stejné nádobí. Dvacet procent ženské populace ve stejném svetru. Vypadalo to, že kontejnery z Číny vždycky dovezou jen jeden druh zboží.

I tak ale při rozhovorech na téma chudoba a nedostatek nikdo neočerňoval Castrovic rodinu. Papá Castro byl a je pro všechny tatíček. Máme přece zadarmo školy, zadarmno ošetření v nemocnici. Pár lidí dodalo, že to je sice hezké, ale dostanete tam maximáně paralen. Pokud potřebujete rentgen, máte smůlu.

Potkali jsme mladého právníka, který byl v hlavním městě kvůli práci. Pocházel z města 600km od Havany, jeho plat byl 25USD měsíčně. Hledal si v hlavním městě práci. Jako jeden z mála byl schopný komunikovat anglicky, chtěl proto pracovat jako průvodce turistů, tak by mohl vydělat nesrovnatelně víc. Jednou nám dělal taxikáře dětský lékař. Říkal, že má jeden měsíc v roce dovolenou. Vybere ji celou na toto období, zaplatí si licenci na taxikaření a jezdí vlastním autem. Taxikářská licence vyjde zhruba na 100USD a vyplatí se mu, poněvadž za ten měsíc vydělá více než jako lékař. Jeho plat nebyl vyšší než právníkův. Neumím si představit pracovat za takovou almužnu. Ale doktor byl v pohodě. Měl domov, který pronajímal turistům, sám bydlel na dvorku a za ušetřené peníze taxikařil.

Informační kanály na ostrově byly děsné. Pokud se člověk potřeboval připojit k internetu, tak si musel vystát frontu na kartičku, na které byl kód a pomocí ní, se dalo připojit k mobilním datům. Poprvé jsem frontu stála asi 50min, abych se těsně před dostáním se na řadu dozvěděla, že k nákupu kartičky je potřeba doklad. Nakonec jsem poprosila kohosi ve frontě, aby mi kartu koupil, ale to zase byl problém v tom, že se prodávaly maximálně tři na osobu a najít osobu, která si nekupuje více než dvě, bylo náročné. Do dalších front jsem už přicházela vyzbrojena pasem, trpělivostí a s myšlenkou, že není tak hrozně jako pár měsíců před tím, kdy karta stála 10€. Nyní se prodává za 2€. Pak už stačí najít jen veřejné wifi, většinou v parku nebo v nějakém státním předraženém hotelu a připojit se k stejné síti jako dalších dvěstě lidí na stejném místě, což jasně vypovídá o rychlosti přenášených dat. Po pár dnech mě to přestalo bavit a internetu jsem prostě dala sbohem. I tak se dá žít. Ubytování jsme ze začátku řešili přes internet, pak jsme začali používat telefony a nakonec jsme prostě někam přijeli a za pomoci taxikářů nebo podle symbolů na dveřích označující casa particulares hledali, kde složit hlavu. A vždycky to dopadlo.

Jediné státní noviny byly také dobrým žertem. Všehovšudy dva archy na čtyři strany, oznamující splněnou pětiletku, úspěchy nějakého generála, sportovní info, informace o novém filmu mexického režiséra a něco o zvráceném západu.

Jednou jsme na dálnici narazili do balíku novin ze 13.září 2001, kde na prvních stránkách celkem solidárně informovali o teroristickém útoku na Spojené Státy.

Vláda se vyžívá v instalaci všemožných billboardů hlásajících úspěchy revoluce z roku 1957, portréty mladého Castra s vousatým CheGuevarou jsou ozdobou každého města. Nikde však žádná budoucnost, pouze odkazy na minulost. Zvláštním, několikrát opakujícím se billboardem byl obraz Huga Chaveze. Nápisy „Vítej, bratře, v naší zemi“ i proti faktu, že Chavez je už několik let po smrti. V kontrastu s tím, co se nyní děje ve Venezuele je to jako špatný vtip.

Ovšem o politice, kromě velebení Castra jako tatíčka Stvořitele, se o režimu od místních mnoho nedozvíme. Existuje tajná policie a je jasné, že si soused pustí hubu na špacír s příslibem nového bytu nebo pracovního místa, takže lidé se obratně tématu politika vyhýbají. I když jsme občas po pár skleničkách zkusili téma politiky vytáhnout, i ovínění Kubánci téma stočili jinam. Nebo prostě řekli, že se na toto téma bavit nebudou. Vlastně kromě jednoho staříka, na kterého jsme narazili na náměstí v Havaně, kde prodával staré knížky. Knihkupectví byla jinak bídně zásobena, většinou revolucinoářské bláboly, dobré knihy se prodávaly pouze pod pultem nebo z ruky do ruky, jak jsme se dozvěděli od právníka hledajícího práci v hlavním městě. Stařík nabízel zajímavé tituly, a chtěl si povídat, byl členem odboje v revolučním hnutí. Poctil nás informací, že svého prvního policistu zabil v roce 1957 u Matanzas, kde se tvrdě bojovalo. Dodnes jsou Kubánci, kteří s pomocí Američanů napadli zátoku Sviní vnímáni jako zrádci. Paní, u které jsme bydleli však poznamenala, že je ráda, že zajaté Kubánce nepopravili, nepovedený útok Američanů a Kubánců na vlastní řady vlastně neodsoudila.

Skoro všichni, kdo s námi mluvili měli jednu otázku. Ta se týkala „el cambio“ – změny, kterou očekávají s koncem embarga. Co jsme jim měli říct? Že si budou muset zvyknout na tvrdý kapitalismus, kde není nic zadarmo? Alespoň mnoho z nich uvidí své ztracené příbuzné, které znají jen z fotek, pokud dopisy projdou cenzurou, o skypu se tam nedá přemýšlet. Kubánci žijící v Americe mají povolené se na Kubu vrátit/cestovat, ale kubánská vláda jim nedovolí na Kubu vstoupit, pokud opustili Kubu ilegálně. Se změnou snad přijdou léky a vybavení nemocnic, dovezou jim nová auta, po kterých všichni prahnou. Je to nádhera, vozit se ve starých amerických bourácích, ale pro místní je to otravné. Kolikrát jsme slyšeli stížnosti na staré vehikly. I když místní automechanici jsou čarodějové, motory těch padesát i šedesát let starých aut vypadají mnohdy jen pár let staré. Někteří se obávají, že s nástupem změny dojde k vykoupení pozemků a zdražení nemovitostí. Na ulici jsem viděla lidi prodávat apartmány v Havaně za necelých 8 tisíc dolarů. Fajn, beru dva.

Ti, u kterých jsme bydleli, se radovali, že místo 30USD za pokoj budou moci účtovat dvojnásobek. Ovšem Kuba jako taková je docela drahá pro baťůžkáře, tím pádem se nebojím, že by tam mířily zástupy partychtivých mladých Američanů jak je tomu třeba v blízkém mexickém Cancúnu. A McDonald´s tady asi také moc neuspěje, o tom jsou přesvědčeni, že jejich vláda se nedá jen tak rychle zamerikanizovat. Uvidíme. Kromě toho, mnoho evropských společností už vlastní např.doly a fabriky na kubánském území.

Za měsíc jsme toho viděli poměrně hodně. Navštívili jsme kraj Viňales, kde se nachází vápencové útvary a vypadá to tam jako v Thajsku. Jedna stěna z tzv.mogotů je na příkaz Castra pomalovaná malbou znázorňující etapy lidského vývoje. Bylo to příšerné umění, ale vděčná turistická atrakce. Oproti tomu muzea umění v Havaně jsou balzámem na duši, v muzeu Belles Artes jsou obrovské sbírky latinského umění, kde se člověk zapomene i na několik hodin.

Ve Viňales se pěstuje tabák a povinnou zastávkou každého turisty je návštěva tabákové továrničky nebo alepoň farmy. My jsme se projeli okolím na koních a tento zážitek považuji za nejlépe investované peníze. Doutník bez přísad, čerstvě ubalený, jsme si pokouřili, ale obchodovat bych s tím nemohla.

Pláže v okolí Viňales jsou divoké, nikde ani noha a ve stáncích prodávají skvělé Coco Loco, což je kokosový ořech naplněný rumem, medem, troškou ananasového džusu a kokosového mléka. Za tři pesa neskonale úžasné osvěžení.

Malé městěčko Trinidad s kamennými chodníky, kovboji na koních a spoustou kostelíků a katedrál bylo pro mě nejhezčí hned po Havaně. Cienfuegos s koloniální architekturou nebo Playa Larga, centrum odboje při bojích o Matanzas u zátoky Sviní stálo také za návštěvu.

Mě osobně nejvíce učarovala kubánská kultura. Muzika na každém rohu, pomalejší životní styl a umělecké duše místních obyvatel. To všechno, společně s podivným režimem utvořilo jakousi směs a vtáhlo mě jak už dlouho žádná jiná země. Nastartovalo moji touhu poznat více z latinské Ameriky, naučit se místní jazyk a pochopit vše líp.

 

Share this Story

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Poslední příspěvky

Severovýchodní šamanská Indie – 7 sester

Severovýchodní šamanská Indie – 7 sester

Kuba

Kuba

Etiopie – země kontrastů

Etiopie – země kontrastů

Ranní Mombasa

Ranní Mombasa

Zanzibar

Zanzibar