Afrika, Etiopie
Etiopie – země kontrastů

Etiopie – země kontrastů

Etiopie je země opředená tajemstvím. Málo navštěvovaná, ačkoliv v poslední době se sem začínají sjíždět cestovatelé z celého světa. Konflikty a hladomory již nejsou hlavním tématem, takže se dá říci, že je tato země relativně bezpečná. Díky sáhodlouhé historii a lidem, kteří zde žijí, jakoby byl na planetě ještě pravěk, se toto území stalo lákavým pro dobrodruhy a fotografyEtiopie je samozřejmě, jako každá africká země, zemí kontrastů. Moderní hlavní město Addis Ababa vás přivítá, na africké poměry, docela luxusním letištěm. Silnice jsou vzhledem k modernímu kolonialismu ze strany Číny v dobrém stavu. Město eukalyptů nebo v překladu Nová Květina, je hlavně univerzitním městem, kam se sjíždí studenti ze širokého okolí. Najdete zde muzea, katedrály, a také velkou zajímavost – hominida Lucy, objevenou v sedmdesátých letech.

My jsme v Addis zůstali jen na jeden den, v hotelu, který byl postaven v roce 1907. Již hodně pamatuje, ale je to zážitek. Ve stejném roce přijel do mladého nového hlavního města první automobil a začaly se vydávat první tištěné noviny. Hotel je pojmenován po manželce císaře Menelika, Taitu.

Následující den jsme vyrazili jeepy, které jsou na prozkoumání jihu asi nejlepším vozidlem, směr jezero Debre Zeit. Toto místo mají v oblibě místní, je blízko města, takže zde často tráví víkendy. Setkáváme se s prvním kávovým obřadem, což samozřejmě bodne, je brzo ráno. Nad jezerem je trochu opar a vůně kávy člověka trochu probudí. Slečna oblečená v tradičním kostýmku nejdříve kávová zrnka upraží na stoleté pánvičče, potom rozdrtí v hmoždíři – nejdříve ale dá všem přivonět omamné kávové vůně. Etiopská káva je opravdu vynikajíci. Nadrcenou kávu potom vsype do konvičky, zaleje vodou a nechá třikrát přejít varem. Během kávového obřadu je její stolek zasypán zelenou trávou na znamení blahobytu a pálí se vonné dřevo. Káva je servírovaná s hromadou cukru v miniaturních kalíšcích.

Projíždíme krajinou plnou pomalovaných domků muslimské menšiny do města Shashemene, starého centra místních rastafariánů, které z Jamajky pozval do Etiopie císař Haile Sellasie. Rastafariáni jsou po většinu dne zhulení nebo zkátovaní, vtáhnou nás do nějakého brlohu nazvaného Rasta muzeum, je to vtipná záležitost. Nic se nedozvíme, ale kdo chce, může ochutnat kát. Rostlina nejvíce užívaná v Jemenu, kterou pěstují na východě Etiopie. Zelené lístky mají povzbuzující účinek asi jako plechovka redbullu. Chutná to příšerně, ale někteří zkoušejí. Přežvykují jako dobytek a vesele se culí. U rastů jsme si získali respekt, takže nás na konci neoberou o tolik co jiné turisty.

Den končíme ve městě Awash, u jezera odpoledne korzuje snad celé město. Je neděle, takže většina obyvatel je venku a při západu slunce pijí limonády a odhání mlsné obrovské ptáky marabu.

Pokračujeme stále na jih, jeepy překonávají i vyschlé koryta řek, zatím bez defektu. Na programu je město Konso, kde žije početná komunita Konsů – jeden z mnoha kmenů obyvajích jih země. Konsové jsou zemědělci a staví si zajímavé opevněné vesnice. Bohužel při příjezdu do vesnice zjišťujeme, že den předtím došlo ve vesnici na politickém mítingu k nějakým násilnostem, dva lidé byli zastřeleni policií a celé místo je vzhůru nohama. Nemůžeme se nikam pohnout, dav nás doslova zablokoval na nějakém špinavém parkovišti. Ani naši řidiči nevystrčí ven z brány nos. Jdu se podívat sama, jsme hlídaní ozbrojenou jednotkou, a když mi k nohám přiletí první kámen, uctivě se vzdálím. Sedíme takto asi hodinu a doufáme, že se dav přežene bez naší újmy. Nakonec z toho ještě bude zajímavá historka k pivu, ale zrovna v ten okamžik mi do smíchu nebylo. Naštěstí se dav pomalu šine kamsi pryč, těla obou zastřelených si převzali z policejní stanice a odnáší je na pohřeb do sousední vesnice.

Průjezd dalšími vesnicemi již proběhl v pohodě a my jsme dorazili do města Jinka. Centrální město pro všechna kmenová etnika žijící na jihu Etiopie. Nachází se zde zajímavé etnografické muzeum, kde promítají filmy s tématikou o životě místních kmenů. Nejslavnější jsou Mursiové, kočující v NP Mago. Lidé, kteří žijí jako v době kamenné, ženy nosí ve rtu hliněnou destičku. K nim také následující den jedeme, trvá to dlouho, prodíráme se docela nehostinou krajinou NP Mago až na jejich území. Do auta k nám přisedl místní průvodce ovládající jejich řeč a strážce s kalašnikovem pro naši symbolickou bezpečnost.

Mursiové jsou slavní díky mnoha publikacím a fotografiím, které z jejich vesnic byly pořízeny. Jsou nejobávanějším kmenem široko daleko, s ostatními kmeny příliš nekomunikují. Jsou to pastevci a dnes už i zemědělci. Když přijedeme do vesnice jsou ženské už nazdobené. V ústech se jim klinká destička, buď jen hnědá nebo pomalovaná. Chlubí se mi skarifikací, schválně se řežou žiletkou do rukou, do břicha i do prsou. Do ran pak vsypou popel a těší se, že se rána zanítí. Když konečně nechají ránu uzdravit, vzniká na místě říznutí velká jizva, čím větší, tím lepší.

Mursijky se předhání v tom, komu vlezou před objektiv dřív. Je to na jedné straně komické, na druhé otravné a na třetí trošku smutné. Za pět minut mě to přestane bavit, to dohadování se o cenách za pořízené snímky. Je to lidské zoo? Není to však tak příšerné, jako barmské uprchlice z kmene Karen, které v Thajsku na uměle vytvořených trzích sedí s obrovskou bronzovou obručí kolem krku, strnule jako labutě na jezeře. Tyhle holky žijí normální život, na který jsou zvyklé. U každého prsa jedno až dvě děti, ráno podojit co lze, vytvořit lepivou kaši z kukuřičné mouky, nakrmit vše co chce jíst a pak se jen tak nějak plantat na malých políčkách, kde pěstují něco málo zeleniny.

Muži mezitím pasou dobytek a poměřují si kalašnikovy. Turisti jsou jen vděčným doplňkem do rodinného rozpočtu. Fotky nestojí mnoho, od tří do pěti korun, a nevadí mi jim přilepšit. Ani nemám pocit nějakého exploitingu z naší strany. Všichni jakž takž spokojeni. Evropani mají zajímavé fotky, holky zase pár korun do kapsy, tedy pod náramek, kam si peníze strakají. Rty si kvůli nám neřežou, oproti tomu Karenkám, thajská mafie nasazuje obruče právě jen a jen kvůli turistům. Tradice odřezání rtu je v nich stará jak oni sami, prostě to dělají, ani neví proč. Jako si my propíchneme uši, poněvadž chceme nosit brilianty. Jejich mužům se to líbí a nedokážou si představit nic jiného, stejně tak fakt, že jejich žena musí být obřezaná. Jiná země, jiný mrav.

Nepřehlednou situaci vyřeším tím, že nějaké mursijce dám telefon do ruky, ať si fotí sama. Vznikají vtipné fotografie bídné kvality, a přináší to všeobecné veselí. Smích uvolňuje atmosféru, říkám to pořád a všem. V Africe je potřeba se usmívat. Nakvašené evropské úřednické ksichty jim nejsou moc vlastní. Několik se pak kolem mne srotí a googlujeme na facebooku fotky, které jsem pořídila minulou návštěvu. Jsou u vytržení a spokojeně pokyvují nad faktem, že jsou někde v internetovém éteru.

Trhy, které pak v dalších dnech navštěvujeme, jsou plné dalších kmenů. Hlavně Hamerů, kteří chodí oblečeni v kozích kůžich zdobených korálky. Sluší jim to. Náhrdelníky na krku ukazují na manželčin post v rodině. Zda je první, či druhou nebo třetí ženou svého manžela. Vlasy mají smotané do malých copánku, doslova vymáchané v másle s červenou hlinkou. Ve vedru jim stéká na černou kůži. I tak mají šmrnc. Na trhu se hašteří o ceny zeleniny, komunikují s dalšími kmeny Ari a Banna. Muži mezitím obstarávají trh s dobytkem, prodávají kozy a krávy. Krávu zhruba za 15000,- korun a kozu za třetinu. V jednu chvíli se jim uthne mladý býček a udělá na prostranství pořádnou paseku. Lidé utíkají na všechny strany a všichni propuknou ve smích, když se zvíře nakonec zastaví. Atmosféra je pohodová, ale neradi jsou, pokud zvednete fotoaparát. Pokud se s někým přímo nedomluvíte na nějakém focení za poplatek, jsou schopni vás seknout proutkem, nebo hodit kámen.

Ve městě Arba Minch se projíždíme na železných loďkách po jezeře Chamo. Velká populace krokodýlů a hrochů nám zůstává skryta. Je tu ovšem spousta druhů ptáků, je co pozorovat. Rybáři vesele šněrují sítě a vůbec se nebojí čelistí krokodýlů. Nějakého pak zahlédneme, stejně tak hrocha, takže docela obdivujeme jejich odvahu. Nad jezerem se nachází vesnička kmene Dorze, kteří jsou známi stavbami svých obydlí. Jejich chýše jsou až 15metrů vysoké, a během let se propadají do země, jak je postupně ujídají termiti. Exkurze po vesnici je opět vtipná. Můžeme ochutnat jejich placky, které vyrábí z falešného banánovníku, tzv. Ensetu. Chutnají trochu nakvašeně, stejně tak jako tradiční etiopská placka s názvem inžara, která vypadá jako špinavý hadr na nádobí.

K plackám přidají trochu medu od včel, které žijí v úlech zavěšených na stromech a hlt lokální pálenky. Veselí pokračuje opět kávovým obřadem, a pak na některé lidi dokonce navěší nějaké leopardí kůže, všichni trochu opojení tou pálenkou a křepčí se pospolu kolem chýší.

Jih opouštíme s různými dojmy. Příroda je krásná, výhledy do dálek, celkem zeleno. Místní lidé byli v některých případech přátelští, v jiných případech divocí. Občasný kámen hozený na projíždějící jeep, když někteří fotili stáda a pasáčky, nepřestával překvapovat i zlobit. Nejvíce se mi líbilo pití kávy na jednom trhu, kde jsem jako jediná běloška působila jako pěst na oko, ale bylo veselo. Káva byla tak silná, že jsem málem dostala infarkt.

Cesta v druhé půlce našeho putování vedla na sever. Sever Etiopie je něco úplně jiného než jih. Na jihu se dostávame do doby kamenné, na severu se ocitneme ve středověku. Etiopie byla dlouho úplně uzavřenou zemí.

Katoličtí misionáři z Portugalska byli ve středověku vyhnáni, muslimští dobyvatelé z arabského poloostrova tlačeni zpět. Etiopská křesťanská církev se více podobá ortodoxní církvi, ale nepleťte si ji s egyptskými kopty. Je to uzavřený svět. Kněží jsou dědečkové oblečení do hábitů, posedávají kolem kostelů a stále se modlí. Víra je na severu naprosto stoprocentní, debata o nějakém ateismu naprosto nemá cenu. Začnou vás, chudáčky, litovat, jak těžký život to bez víry musíte mít. Každého volba, mě by zase nebavilo sedět na studeném kamenu před kostelem a opakovat mantry.

Je to zase velmi fotogenické. Návštěva města Lalibela, kde se nachází monolitické kostely vysekané do skály, respektive do sopečného tufu, je architektonicky velmi zajímavá.

U města Bahir Dar na jezeře Tana objevujeme na ostrůvcích staré kostely postavené v 10.století z hlíny a slámy. Staré ikony se Svatým Jiřím a obličejíčky andílků se na nás usmívají ze starobylých stěn. Kostely jsou na všechny mše úplně plné, po mši se rozdává voda, někdy i inžara a naklíčený římský hrách. Lidé chodí v bílých hábitech, ženy mají hlavy vždy zahalené do šátku z gázoviny. Modlitby zní vzduchem, je nám dovoleno fotit a zase platí, čím víc se usmívám, tím víc se lidé tváří přátelštěji. U jezera Tana také pramení jeden z přítoků Nilu, u vodopádů Tis Issat. Je bohužel málo vody, jednak z důvodu období sucha a také díky vodní elektrárně postavené nedaleko. K vodopádům přecházíme přes starý portugalský most a poté ještě přes zavěšenou lávku, kde se uprostřed srazíme s oslíky. Příroda kolem je opět až biblická, pustá široko daleko. Působí nehostině, muselo dát velkou práci, se zde v minulosti pohybovat.

Naše putování vede i do města Hahar, které se nachází na východě země. Toto je jediná islámská bašta v zemi, město je trochu neuspořádané, ale stará část působí malebně. Místní barevné domky jsou roztomilé, vnitřky domů jsou vybavené překrásným zdobením, nádobím a košíky. Na trhu to žije nejvíc, baví mě sedět na balkoně mého hotelu a pozorovat ruch na ulici.

Velkou atrakcí města jsou hyeny. Žijí v okolí a je jejich zvykem se v noci vplížit do města a živit se odpadky. Jeden podnikavec toho kdysi využil a začal učit hyeny chodit vždy na jedno místo, kde je před zraky turistů krmí. Jedeme se samozřejmě po soumraku podívat. Chlapík má koš plný zbytků masa z trhu a na dřevěné tyčce sype hyenám do huby kousek po kousku. Vypadají mírumilovně, takže se nakonec rozhoduji to také zkusit. Trochu se mi třepou ruce, hyena je zblízka obrovská. Její stisk čelistí je jeden s nejsilnějších mezi divokými tvory, takže mám respekt. Trochu se jí bojím podívat do očí, ale ty okamžiky, co jsem si ukradla, stály za to. Hyena, ač se nezdá, je zblízka vlastně dost roztomilá. Velké lesklé černé oči v medvídkovském obličeji. Pár kousků ode mě dostala a já se klidila, kolena se mi rozklepala až potom.

Harar je město známé i pěstováním kávy a kátu. Kávovou pražírnu jsme taky navštívili, voněla dobře, kilo jsem si koupila domů. Kát se prodával všude na ulici. Město se kolem 15hodiny zcela pohroužilo do žvýkání a nicnedělání. Ožilo zase až těsně před soumrakem, kdy se lidé vrátili na trh. Kát má dost devastující účinky na místní obyvatele. Město jim padá na hlavu, ale je jim to fuk.

Výlet končil opět v Addis Ababa, kam jsme se po dvaceti dnech vrátili.

Bylo to náročné cestování, tak je tomu v Africe ostatně vždy. Prach, bída, rozbité cesty, člověka to unaví. Domů ale jede plný zážitků. Ty, které přináší Etiopie jsou tak barevné, že je těžko je srovnávat s nějakými jinými zeměmi. Stojí za to ji navštívit, ponořit se do starých dob a ještě starších a pradávnějších, dotknout se míst, kde se žije tak, jak si ani neumíme představit.

Na obrázky musíte kliknout a oni se poté rozbalí. Pak se dá po šipkách postupovat :)

 

 

 

Share this Story

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Poslední příspěvky

Severovýchodní šamanská Indie – 7 sester

Severovýchodní šamanská Indie – 7 sester

Kuba

Kuba

Etiopie – země kontrastů

Etiopie – země kontrastů

Ranní Mombasa

Ranní Mombasa

Zanzibar

Zanzibar