V té době se již mohlo bez testu na kovid do Tanzanie, což se mi hodilo, jelikož byla mým cílem. Na letišti ve Vídni jsem si připadala jako v nějakém sci-fi filmu, nikde ani noha, haly prázdné, hučela jen klimatizace. Na ranveji pár letadel. Postapokalyptický obrázek. V minulosti jsem létala dvacetkrát i vícekrát ročně, nyní jsem však u přepážky měla pocit úplného nováčka. Pustí mě? Nezkazí se to na poslední chvíli? Na přepážce mi vrátili pas a posadili mě do prázdného letadla. Ethiopian airlines v tu chvíli do Addis Abeby přepravovalo ani ne padesátku cestujících. V Etiopii na přestupní stanici jsem po měření teploty jako obvykle vyhledala salonek a strávila v něm v roušce dlouhých pět hodin, než mě opět prázdné letadlo posunulo na letiště pod Kilimanjarem. Tady jsem si konečně mohla sundat roušku a nadechnout se afrického vzduchu!

Konečně jsem zde! Opouštěla jsem Evropu uprostřed léta, ovšem zde je svěží vánek a trochu africká zima. Stromy se pomalu zelenají a na některých už jsou květy. Během následujících měsíců, hlavně teď v říjnu, začíná jaro, teplo a fialově kvetou jakarandy, zarděnice a africké tulipánové stromy. Během následujících týdnů a měsíců mě pomalu opouští strach, který se ve mně usadil doma v Evropě. Jako zázrakem se zde situace nijak nezhoršila. Poslední údaje, které tato africká země poskytla byly z dubna. Koronavirus prakticky vedení země odmítlo, stávající prezident, vzděláním chemik a matematik udělal testy na ovoci zvaným papája a také vzal vzorky kozí krve. Poté, co testy ukázaly, že jak papája, tak koza byly pozitivní na koronavirus, obrátil pozornost obyvatel jiným směrem. Začalo se zde hlásat, že koronavirus prostě v Tanzanii není. Začala jsem pátrat na všechny strany, mám přátele, kteří pracují v nemocnicích jako doktoři, sestry. Další mají kontakty výš, až k vládě. Ukázalo se, že v době, kdy se pandemie ve světě probouzela, ministerstvo zdravotnictví spočítalo zásoby dýchacích přístrojů a došli k číslu 76. S takovým vybavením opravdu není možné zachránit stát. Také nejsou ve státní kase peníze pro podnikatele ani pro seniory, v této zemi jen pár šťastlivců pobírá důchod a nově platí daně asi padesát procent podnikatelů. Nejjednodušším řešením se tedy ukázalo popírání stavu. Trochu autokratické vedení s tím má mnoholeté zkušenosti, takže po politické stránce žádná novinka. Navíc budou na konci října volby, takže není potřeba lidi děsit.

Zní to ale děsivě. O to více mě překvapilo, že během mého zatím tříměsíčního pobytu, jsem opravdu nezaznamenala nikde žádné extrémní nárusty nemocných, přeplněné nemocnice, či umírající na ulicích, jak by se u rozvojové země dalo předpokládat. Přátelé z nemocnic nezaznamenali nijak velké číslo nemocných ani na začátku pandemie. Jedna sestřička mi řekla, že mají nařízení dezinfikovat veškeré prostory nemocnice každé dvě hodiny. Kliniky určené turistům, nebo jiné, neziskovkami sponzorované nemocnice svítí čistotou a prázdnotou. Před každým druhým obchodem najdeme barel s vodou a mýdlo. Při vstupu do bank, supermarketů a hotelů se měří teplota a na ruce ostraha nastříká dezinfekci. Nedá mi to a stále se zaobírám otázkou, jak je možné, že tu neprobíhá evropský scénář? Může to být teplotou? Ano, jsme na rovníku, ale teploty pod Kilimanjarem dosahují maximálně 25 stupňů v tomto období. Že by za to mohl být vysoký obsah vitamínu D, který místní získají díky sluníčku? Nebo strava? Ovoce a zelenina vypadá velmi organicky, ale protože mám také spoustu přátel mezi farmáři, vím moc dobře, že některé vypěstované plodiny mohou obsahovat více čínských pesticidů než evropské, protože sem Čína dováží i taková hnojiva, která by přes EU neprošla. Anebo to bude mladou populací, v Tanzanii žije skoro 60 milionů lidí, z toho jsou dvě třetiny mladší než 25let a pouhých 6% obyvatel je starších 55 let. Dle dostupných informací z roku 2016 jsou na zhruba 100.000 obyvatel 4 lékaři. Pro srovnání v Evropě je to 308 a v nejrozvinutější africké zemi, kterou je Jihoafrická republika je to 90. A všichni víme, jak to vypadá tam.

Suma sumárum by se dalo říct, že to zatím opravdu vypadá, že Tanzanie je kovid free. Místní tomu věří a pak tomu začínají věřit i turisté, kteří sem přijedou na dovolenou. Turismus je v Tanzanii ohromně důležitým zdrojem příjmu. Velká část obyvatelstva je na přísunu turistů závislá, a tak jsou teď rádi za každého, kdo má odvahu přijet.

A já se dostávám k tomu, proč píšu tento článek. Nemyslím si, že by Tanzanie byla covid free. Každopádně si myslím, že pokud se dá někam nyní cestovat a mít alespoň trochu pocit bezpečí, tak je to právě tato destinace. Tanzanská vláda ulehčila návštěvníkům vstup do země tím, že se nemusí prokazovat testem na koronavirus. Pokud tedy přilétá turista se společnostmi jako je Qatar, která je nyní nejspolehlivějším dopravcem, nebo Ethiopan airlines či KLM. Emirates ani Turkish airlines sem zatím spolehlivě nelétají, a zrovna Emirates na svých palubách test vyžaduje. Každopádně bych ráda apelovala na všechny zodpovědné cestovatele, pokud si nejste jistí, že nejste přenašečem, udělejte si před cestou test. I díky Vám, nebudou místní, jako v minulosti, na turisty do budoucna pokřikovat : „Corona, go home“.

Většina společností, které zařizují safari se ke covidu postavily zodpovědně. Řidiči mají nachystané roušky, auta jsou pravidelně čištěná a dezinfekci na ruce najdete na jejich palubách také. Manažeři lodgí, což jsou hotely v národních parcích, jsou také zodpovědní, personál je vybaven rouškami a nikdo nikomu nepodává ruku, nýbrž loket. Pokud návštěvník touží roušku odložit, místní ho následují. V národních parcích je pak riziko nákazy nulové, lev opravdu koronavirus na turistu neplivne.

Když tedy půjdu hlouběji do tématu, proč letět v době světové pandemie do Tanzanie? Protože nikdy nebyla taková jako je dnes. Tanzanie a Keňa je proslavená hlavně neuvěřitelným safari, a díky tomu také obrovský každoroční příliv turistů z těchto destinací udělal jednu z nejdražších dovolených na světě. Ubytování v luxusních stanech, přepychové lodge, to vše se nyní nabízí o trochu levněji. Bohužel nezlevnilo státem ovládané vstupné do národních parků pro zahraničního turistu. Alespoň si místní mohou nyní dovolit jet do lodgí, kam by se jinak nedostali. Dlouhou dobu to také byli jediní turisté.

Před bránou rezervace Ngorongoro, kde běžně parkují desítky aut, jsme nyní jediní. Vjíždíme plni očekávání do kráteru Ngorongoro a za celé odpoledne potkáváme dvě auta. Naprosto nevídané. V minulých letech jsem zvyklá na desítky safari jeepů a minimálně pět aut u každého druhého lva. Adrenalinem se stává i vyhledávání zvířat, řidiči jsou běžně propojeni vysílačkou, takže se prakticky jezdí od skupinky ke skupince. Nyní však stopování získává úplně jiný rozměr. U každého zvířete, které si sami objevíme, jásáme jako malé děti. A dějí se věci. Leopard na nás kouká mezi větvemi stromů, čerstvě ulovená antilopa se houpe na větvi hned vedle něj. Leopard je nervózní, pod stromem totiž čeká smečka hladových hyen. Gepardí bratři, které si pamatuji z let minulých, když jako mláďata rádi skákali na střechu safari jeepu, aby měli lepší rozhled na stádo antilop, se nyní majestátně prochází kolem našeho auta a pózují v západu slunce. Vyrážíme na sever nekonečných plání národního parku Serengeti. Zde nás čeká to nejzajímavější divadlo a dramata. Tisíce pakoňů v doprovodu pár stovek zeber se snaží v tomto období o návrat z keňské Masai Mary do Serengeti. Žene je déšť ve vzduchu a vůně nových pastvin. Vidíme jich snad půl milionu, dusot kopyt je ohlušující. Musí překonat hraniční řeku Mara, kde číhají krokodýli. Opět, jsme zde skoro sami. Napočítala jsem 8 aut, v každém maximálně 5 turistů. Minulý srpen jsem toto divadlo sledovala z keňských břehů, kde na stádo čekalo přes sto vozidel. O pár týdnů později s kolegou fotografem jedeme do národního parku Ruaha. Tento největší tanzanský park, o rozloze podobné jako Kruger park v JAR, tedy něco jako stát Izrael, je prázdný úplně. Na bráně si prohlížím návštěvnickou knihu a ptám se rangerky, kolik nás tedy v parku je. Vy sami, je mi odpovědí. Během 4dnů, které v Ruaze strávíme, potkáme jedno auto.

A takto bych mohla pokračovat do nekonečna. Pokud tedy někdo přemýšlí o cestě na safari, je to jeho dlouholetým snem, ať neváhá a zváží fakt, že safari je nyní opravdu unikátní. Nejenom v Tanzanii. Keňa i Tanzanie, dnes už i Uganda, vítá návštěvníky otevřenými náručemi.

Stát Meghalaya – mosty z fíkovníku pryžodárného, kmeny Khasi, města Cheeranpunji a Shillong – horská stanice

Stát Assám – čajové království, NP Kaziranga – safari na slonech, pozorování nosorožců ze hřbetu slona

Silvestr oslaven na největším říčním ostrově na světě Majuli na řece Brahmaputra, sátry na Majuli, spaní u kmene Mishingů

Arunachalpradesh – totálně ztracený svět, kmen Apatani, vesnice Ziro a Aalo, festival tradičních tanců v Daporijo, festival Donyi Polo – místní náboženství Slunce a Měsíce

šamanské rituály na uzdravení nemocných osob v Ziro

Nagaland – kmen Konyaků – lovci lebek ve vesnici Longwa

Největší vzpomínky mám na to, jak milí byli místní obyvatelé. Bohužel jsem většinu rozhovorů měla zprostředkovaně od překládajících kamarádů, ale i tak se dalo vycítit, že lidé jsou prostě od přírody milí. Dokonce taxikáři, kteří se všude ve světě chovají jako obtížný hmyz, zde byli ochotní pomoci hledat ubytování, pomáhat se zavazadly a nic za to nechtít.

Lidé, u kterých jsme na Kubě bydleli, byli velmi vstřícní k různým rozhovorům, pomáhali při hledání dalších tzv.casa particulares (ubytování v domácnostech), v jejich domovech jsme se cítili ne jako hosti, ale jako doma. Na ulicích jsem nezaznamenala nějaké hádky nebo křik. Shodli jsme se, že největší nebezpečí, které nás mohlo potkat, bylo, že se nám někdo snažil prodat falešný doutník Cohiba. Kubu považuji za super bezpečnou, nejsou zde žádné rozpory náboženského typu, nikdo si nikde nedovolil dotknout se našich věcí. Naopak, v případě, že jsme něco někde nechali, vynaložili úsilí nám to co nejdříve dovézt nebo vrátit. S největší pravděpodobností se nikdo nechce dostat do vězení.

Za nejzajímavější místo považuji hlavní město Havana. Uličky byly plné lidí během dopoledne, polední vedro všechny vyhnalo zpět do domovů, aby se se soumrakem opět vrátili na ulice. Nejvíce mě bavilo sedět v kavárničkách a pozorovat ruch okolo. Z každé druhé hospody se linula živá hudba, tančila se salsa a mambo, pila se michelada. Hudebníci jsou esa, nikde jsem neslyšela nic, co by se nedalo poslouchat. Večerní návštěvy tzv. Casas de la musica byly skvělým zakončením příjemných havanských dnů.

Druhá strana mince je kubánská bída. Pokud člověk přijede jako bohatý turista, může si ze země odvést pocit, že nikomu nic nechybí. Hotely na pobřeží jsou plně zásobeny jídlem a pitím, číšníci kmitají. Ale po návštěvě Havany a obchodů se tato iluze rychle rozplyne. Mě osobně fascinovaly regály buď úplně prázdné, anebo plné pouze jednoho druhu prodávané věci. Jeden kečup a papírové krabice s džusem v dlouhém regálu. Na benzince malý obchůdek nabízející LCD televizi společně s jendorázovými plínkami a cereáliemi. Vše na jedné polici. Podle všeho na Kubě už neexistují potravinové lístky, ale i tak je spousta věcí na příděl. Viděla jsem ženské, které nakupovaly na „úvěr“, pokladní si pouze zapisovala, co si berou. Nákup sirek se stal misí na celý den. Na Kubě jsou dvě měny. Kubánské konvertibilní peso a kubánské peso (moneda nacional). Jedno kubánské konvertibilní peso se rovná euru, a dá se vyměnit za 25 kubánských pesos (moneda nacional). Bankovky jsou samozřejmě různé, takže člověk v tom má pořádný zmatek. Turisté převážně platí v konvertibilním pesu, ať už v restauracích tak v hotelech. Na ulicích se však dají udat i moneda nacional, hlavně v malých okénkách prodávajících občerstvení. Malá kafíčka po pesu a torillas s vejcem za 10pesos. Ve srovnání s cenami jídla v restauracích, které stojí přibližně tolik co u nás v dobré restauraci, je to citelný rozdíl. Ovšem také v kvalitě. V okénkách prodávají pizzu a hamburgery, kvalita však dost pokulhává. Místní to jedí ve velkém, o čemž svědčí postavy Kubánek. Už ve dvaceti mají kolem pasu pneumatiku, za kterou by se nestyděl dobrý pijan piva.

Lidé se často svěřovali se svojí ekonomickou situací. Pokud neměli příbuzné v Americe, kteří tam doplavali bůhví jak, a neposílali jim něco na přilepšenou, často jsme slyšeli stížnosti na fakt, že není co jíst. Kuba je velmi úrodná, ale režim posílá obrovskou část vypěstovaných plodin kamsi ven, přičemž místní nemají skoro co jíst. V hospodě se dá koupit zakázaný humr, rybáři často schovávají ulovené humry mezi ryby, aby při namátkové kontrole neměli problém. Odseknou a do moře zahodí klepeta a na černém trhu prodají pouze tělo. Sami humra nesní, vydělané peníze uživí na dva dny celou rodinu.

Bylo zajímavé vidět pouze jeden druh zboží. Ve všech domácnostech stejné příbory. Všude stejné nádobí. Dvacet procent ženské populace ve stejném svetru. Vypadalo to, že kontejnery z Číny vždycky dovezou jen jeden druh zboží.

I tak ale při rozhovorech na téma chudoba a nedostatek nikdo neočerňoval Castrovic rodinu. Papá Castro byl a je pro všechny tatíček. Máme přece zadarmo školy, zadarmno ošetření v nemocnici. Pár lidí dodalo, že to je sice hezké, ale dostanete tam maximáně paralen. Pokud potřebujete rentgen, máte smůlu.

Potkali jsme mladého právníka, který byl v hlavním městě kvůli práci. Pocházel z města 600km od Havany, jeho plat byl 25USD měsíčně. Hledal si v hlavním městě práci. Jako jeden z mála byl schopný komunikovat anglicky, chtěl proto pracovat jako průvodce turistů, tak by mohl vydělat nesrovnatelně víc. Jednou nám dělal taxikáře dětský lékař. Říkal, že má jeden měsíc v roce dovolenou. Vybere ji celou na toto období, zaplatí si licenci na taxikaření a jezdí vlastním autem. Taxikářská licence vyjde zhruba na 100USD a vyplatí se mu, poněvadž za ten měsíc vydělá více než jako lékař. Jeho plat nebyl vyšší než právníkův. Neumím si představit pracovat za takovou almužnu. Ale doktor byl v pohodě. Měl domov, který pronajímal turistům, sám bydlel na dvorku a za ušetřené peníze taxikařil.

Informační kanály na ostrově byly děsné. Pokud se člověk potřeboval připojit k internetu, tak si musel vystát frontu na kartičku, na které byl kód a pomocí ní, se dalo připojit k mobilním datům. Poprvé jsem frontu stála asi 50min, abych se těsně před dostáním se na řadu dozvěděla, že k nákupu kartičky je potřeba doklad. Nakonec jsem poprosila kohosi ve frontě, aby mi kartu koupil, ale to zase byl problém v tom, že se prodávaly maximálně tři na osobu a najít osobu, která si nekupuje více než dvě, bylo náročné. Do dalších front jsem už přicházela vyzbrojena pasem, trpělivostí a s myšlenkou, že není tak hrozně jako pár měsíců před tím, kdy karta stála 10€. Nyní se prodává za 2€. Pak už stačí najít jen veřejné wifi, většinou v parku nebo v nějakém státním předraženém hotelu a připojit se k stejné síti jako dalších dvěstě lidí na stejném místě, což jasně vypovídá o rychlosti přenášených dat. Po pár dnech mě to přestalo bavit a internetu jsem prostě dala sbohem. I tak se dá žít. Ubytování jsme ze začátku řešili přes internet, pak jsme začali používat telefony a nakonec jsme prostě někam přijeli a za pomoci taxikářů nebo podle symbolů na dveřích označující casa particulares hledali, kde složit hlavu. A vždycky to dopadlo.

Jediné státní noviny byly také dobrým žertem. Všehovšudy dva archy na čtyři strany, oznamující splněnou pětiletku, úspěchy nějakého generála, sportovní info, informace o novém filmu mexického režiséra a něco o zvráceném západu.

Jednou jsme na dálnici narazili do balíku novin ze 13.září 2001, kde na prvních stránkách celkem solidárně informovali o teroristickém útoku na Spojené Státy.

Vláda se vyžívá v instalaci všemožných billboardů hlásajících úspěchy revoluce z roku 1957, portréty mladého Castra s vousatým CheGuevarou jsou ozdobou každého města. Nikde však žádná budoucnost, pouze odkazy na minulost. Zvláštním, několikrát opakujícím se billboardem byl obraz Huga Chaveze. Nápisy „Vítej, bratře, v naší zemi“ i proti faktu, že Chavez je už několik let po smrti. V kontrastu s tím, co se nyní děje ve Venezuele je to jako špatný vtip.

Ovšem o politice, kromě velebení Castra jako tatíčka Stvořitele, se o režimu od místních mnoho nedozvíme. Existuje tajná policie a je jasné, že si soused pustí hubu na špacír s příslibem nového bytu nebo pracovního místa, takže lidé se obratně tématu politika vyhýbají. I když jsme občas po pár skleničkách zkusili téma politiky vytáhnout, i ovínění Kubánci téma stočili jinam. Nebo prostě řekli, že se na toto téma bavit nebudou. Vlastně kromě jednoho staříka, na kterého jsme narazili na náměstí v Havaně, kde prodával staré knížky. Knihkupectví byla jinak bídně zásobena, většinou revolucinoářské bláboly, dobré knihy se prodávaly pouze pod pultem nebo z ruky do ruky, jak jsme se dozvěděli od právníka hledajícího práci v hlavním městě. Stařík nabízel zajímavé tituly, a chtěl si povídat, byl členem odboje v revolučním hnutí. Poctil nás informací, že svého prvního policistu zabil v roce 1957 u Matanzas, kde se tvrdě bojovalo. Dodnes jsou Kubánci, kteří s pomocí Američanů napadli zátoku Sviní vnímáni jako zrádci. Paní, u které jsme bydleli však poznamenala, že je ráda, že zajaté Kubánce nepopravili, nepovedený útok Američanů a Kubánců na vlastní řady vlastně neodsoudila.

Skoro všichni, kdo s námi mluvili měli jednu otázku. Ta se týkala „el cambio“ – změny, kterou očekávají s koncem embarga. Co jsme jim měli říct? Že si budou muset zvyknout na tvrdý kapitalismus, kde není nic zadarmo? Alespoň mnoho z nich uvidí své ztracené příbuzné, které znají jen z fotek, pokud dopisy projdou cenzurou, o skypu se tam nedá přemýšlet. Kubánci žijící v Americe mají povolené se na Kubu vrátit/cestovat, ale kubánská vláda jim nedovolí na Kubu vstoupit, pokud opustili Kubu ilegálně. Se změnou snad přijdou léky a vybavení nemocnic, dovezou jim nová auta, po kterých všichni prahnou. Je to nádhera, vozit se ve starých amerických bourácích, ale pro místní je to otravné. Kolikrát jsme slyšeli stížnosti na staré vehikly. I když místní automechanici jsou čarodějové, motory těch padesát i šedesát let starých aut vypadají mnohdy jen pár let staré. Někteří se obávají, že s nástupem změny dojde k vykoupení pozemků a zdražení nemovitostí. Na ulici jsem viděla lidi prodávat apartmány v Havaně za necelých 8 tisíc dolarů. Fajn, beru dva.

Ti, u kterých jsme bydleli, se radovali, že místo 30USD za pokoj budou moci účtovat dvojnásobek. Ovšem Kuba jako taková je docela drahá pro baťůžkáře, tím pádem se nebojím, že by tam mířily zástupy partychtivých mladých Američanů jak je tomu třeba v blízkém mexickém Cancúnu. A McDonald´s tady asi také moc neuspěje, o tom jsou přesvědčeni, že jejich vláda se nedá jen tak rychle zamerikanizovat. Uvidíme. Kromě toho, mnoho evropských společností už vlastní např.doly a fabriky na kubánském území.

Za měsíc jsme toho viděli poměrně hodně. Navštívili jsme kraj Viňales, kde se nachází vápencové útvary a vypadá to tam jako v Thajsku. Jedna stěna z tzv.mogotů je na příkaz Castra pomalovaná malbou znázorňující etapy lidského vývoje. Bylo to příšerné umění, ale vděčná turistická atrakce. Oproti tomu muzea umění v Havaně jsou balzámem na duši, v muzeu Belles Artes jsou obrovské sbírky latinského umění, kde se člověk zapomene i na několik hodin.

Ve Viňales se pěstuje tabák a povinnou zastávkou každého turisty je návštěva tabákové továrničky nebo alepoň farmy. My jsme se projeli okolím na koních a tento zážitek považuji za nejlépe investované peníze. Doutník bez přísad, čerstvě ubalený, jsme si pokouřili, ale obchodovat bych s tím nemohla.

Pláže v okolí Viňales jsou divoké, nikde ani noha a ve stáncích prodávají skvělé Coco Loco, což je kokosový ořech naplněný rumem, medem, troškou ananasového džusu a kokosového mléka. Za tři pesa neskonale úžasné osvěžení.

Malé městěčko Trinidad s kamennými chodníky, kovboji na koních a spoustou kostelíků a katedrál bylo pro mě nejhezčí hned po Havaně. Cienfuegos s koloniální architekturou nebo Playa Larga, centrum odboje při bojích o Matanzas u zátoky Sviní stálo také za návštěvu.

Mě osobně nejvíce učarovala kubánská kultura. Muzika na každém rohu, pomalejší životní styl a umělecké duše místních obyvatel. To všechno, společně s podivným režimem utvořilo jakousi směs a vtáhlo mě jak už dlouho žádná jiná země. Nastartovalo moji touhu poznat více z latinské Ameriky, naučit se místní jazyk a pochopit vše líp.

My jsme v Addis zůstali jen na jeden den, v hotelu, který byl postaven v roce 1907. Již hodně pamatuje, ale je to zážitek. Ve stejném roce přijel do mladého nového hlavního města první automobil a začaly se vydávat první tištěné noviny. Hotel je pojmenován po manželce císaře Menelika, Taitu.

Následující den jsme vyrazili jeepy, které jsou na prozkoumání jihu asi nejlepším vozidlem, směr jezero Debre Zeit. Toto místo mají v oblibě místní, je blízko města, takže zde často tráví víkendy. Setkáváme se s prvním kávovým obřadem, což samozřejmě bodne, je brzo ráno. Nad jezerem je trochu opar a vůně kávy člověka trochu probudí. Slečna oblečená v tradičním kostýmku nejdříve kávová zrnka upraží na stoleté pánvičče, potom rozdrtí v hmoždíři – nejdříve ale dá všem přivonět omamné kávové vůně. Etiopská káva je opravdu vynikajíci. Nadrcenou kávu potom vsype do konvičky, zaleje vodou a nechá třikrát přejít varem. Během kávového obřadu je její stolek zasypán zelenou trávou na znamení blahobytu a pálí se vonné dřevo. Káva je servírovaná s hromadou cukru v miniaturních kalíšcích.

Projíždíme krajinou plnou pomalovaných domků muslimské menšiny do města Shashemene, starého centra místních rastafariánů, které z Jamajky pozval do Etiopie císař Haile Sellasie. Rastafariáni jsou po většinu dne zhulení nebo zkátovaní, vtáhnou nás do nějakého brlohu nazvaného Rasta muzeum, je to vtipná záležitost. Nic se nedozvíme, ale kdo chce, může ochutnat kát. Rostlina nejvíce užívaná v Jemenu, kterou pěstují na východě Etiopie. Zelené lístky mají povzbuzující účinek asi jako plechovka redbullu. Chutná to příšerně, ale někteří zkoušejí. Přežvykují jako dobytek a vesele se culí. U rastů jsme si získali respekt, takže nás na konci neoberou o tolik co jiné turisty.

Den končíme ve městě Awash, u jezera odpoledne korzuje snad celé město. Je neděle, takže většina obyvatel je venku a při západu slunce pijí limonády a odhání mlsné obrovské ptáky marabu.

Pokračujeme stále na jih, jeepy překonávají i vyschlé koryta řek, zatím bez defektu. Na programu je město Konso, kde žije početná komunita Konsů – jeden z mnoha kmenů obyvajích jih země. Konsové jsou zemědělci a staví si zajímavé opevněné vesnice. Bohužel při příjezdu do vesnice zjišťujeme, že den předtím došlo ve vesnici na politickém mítingu k nějakým násilnostem, dva lidé byli zastřeleni policií a celé místo je vzhůru nohama. Nemůžeme se nikam pohnout, dav nás doslova zablokoval na nějakém špinavém parkovišti. Ani naši řidiči nevystrčí ven z brány nos. Jdu se podívat sama, jsme hlídaní ozbrojenou jednotkou, a když mi k nohám přiletí první kámen, uctivě se vzdálím. Sedíme takto asi hodinu a doufáme, že se dav přežene bez naší újmy. Nakonec z toho ještě bude zajímavá historka k pivu, ale zrovna v ten okamžik mi do smíchu nebylo. Naštěstí se dav pomalu šine kamsi pryč, těla obou zastřelených si převzali z policejní stanice a odnáší je na pohřeb do sousední vesnice.

Průjezd dalšími vesnicemi již proběhl v pohodě a my jsme dorazili do města Jinka. Centrální město pro všechna kmenová etnika žijící na jihu Etiopie. Nachází se zde zajímavé etnografické muzeum, kde promítají filmy s tématikou o životě místních kmenů. Nejslavnější jsou Mursiové, kočující v NP Mago. Lidé, kteří žijí jako v době kamenné, ženy nosí ve rtu hliněnou destičku. K nim také následující den jedeme, trvá to dlouho, prodíráme se docela nehostinou krajinou NP Mago až na jejich území. Do auta k nám přisedl místní průvodce ovládající jejich řeč a strážce s kalašnikovem pro naši symbolickou bezpečnost.

Mursiové jsou slavní díky mnoha publikacím a fotografiím, které z jejich vesnic byly pořízeny. Jsou nejobávanějším kmenem široko daleko, s ostatními kmeny příliš nekomunikují. Jsou to pastevci a dnes už i zemědělci. Když přijedeme do vesnice jsou ženské už nazdobené. V ústech se jim klinká destička, buď jen hnědá nebo pomalovaná. Chlubí se mi skarifikací, schválně se řežou žiletkou do rukou, do břicha i do prsou. Do ran pak vsypou popel a těší se, že se rána zanítí. Když konečně nechají ránu uzdravit, vzniká na místě říznutí velká jizva, čím větší, tím lepší.

Mursijky se předhání v tom, komu vlezou před objektiv dřív. Je to na jedné straně komické, na druhé otravné a na třetí trošku smutné. Za pět minut mě to přestane bavit, to dohadování se o cenách za pořízené snímky. Je to lidské zoo? Není to však tak příšerné, jako barmské uprchlice z kmene Karen, které v Thajsku na uměle vytvořených trzích sedí s obrovskou bronzovou obručí kolem krku, strnule jako labutě na jezeře. Tyhle holky žijí normální život, na který jsou zvyklé. U každého prsa jedno až dvě děti, ráno podojit co lze, vytvořit lepivou kaši z kukuřičné mouky, nakrmit vše co chce jíst a pak se jen tak nějak plantat na malých políčkách, kde pěstují něco málo zeleniny.

Muži mezitím pasou dobytek a poměřují si kalašnikovy. Turisti jsou jen vděčným doplňkem do rodinného rozpočtu. Fotky nestojí mnoho, od tří do pěti korun, a nevadí mi jim přilepšit. Ani nemám pocit nějakého exploitingu z naší strany. Všichni jakž takž spokojeni. Evropani mají zajímavé fotky, holky zase pár korun do kapsy, tedy pod náramek, kam si peníze strakají. Rty si kvůli nám neřežou, oproti tomu Karenkám, thajská mafie nasazuje obruče právě jen a jen kvůli turistům. Tradice odřezání rtu je v nich stará jak oni sami, prostě to dělají, ani neví proč. Jako si my propíchneme uši, poněvadž chceme nosit brilianty. Jejich mužům se to líbí a nedokážou si představit nic jiného, stejně tak fakt, že jejich žena musí být obřezaná. Jiná země, jiný mrav.

Nepřehlednou situaci vyřeším tím, že nějaké mursijce dám telefon do ruky, ať si fotí sama. Vznikají vtipné fotografie bídné kvality, a přináší to všeobecné veselí. Smích uvolňuje atmosféru, říkám to pořád a všem. V Africe je potřeba se usmívat. Nakvašené evropské úřednické ksichty jim nejsou moc vlastní. Několik se pak kolem mne srotí a googlujeme na facebooku fotky, které jsem pořídila minulou návštěvu. Jsou u vytržení a spokojeně pokyvují nad faktem, že jsou někde v internetovém éteru.

Trhy, které pak v dalších dnech navštěvujeme, jsou plné dalších kmenů. Hlavně Hamerů, kteří chodí oblečeni v kozích kůžich zdobených korálky. Sluší jim to. Náhrdelníky na krku ukazují na manželčin post v rodině. Zda je první, či druhou nebo třetí ženou svého manžela. Vlasy mají smotané do malých copánku, doslova vymáchané v másle s červenou hlinkou. Ve vedru jim stéká na černou kůži. I tak mají šmrnc. Na trhu se hašteří o ceny zeleniny, komunikují s dalšími kmeny Ari a Banna. Muži mezitím obstarávají trh s dobytkem, prodávají kozy a krávy. Krávu zhruba za 15000,- korun a kozu za třetinu. V jednu chvíli se jim uthne mladý býček a udělá na prostranství pořádnou paseku. Lidé utíkají na všechny strany a všichni propuknou ve smích, když se zvíře nakonec zastaví. Atmosféra je pohodová, ale neradi jsou, pokud zvednete fotoaparát. Pokud se s někým přímo nedomluvíte na nějakém focení za poplatek, jsou schopni vás seknout proutkem, nebo hodit kámen.

Ve městě Arba Minch se projíždíme na železných loďkách po jezeře Chamo. Velká populace krokodýlů a hrochů nám zůstává skryta. Je tu ovšem spousta druhů ptáků, je co pozorovat. Rybáři vesele šněrují sítě a vůbec se nebojí čelistí krokodýlů. Nějakého pak zahlédneme, stejně tak hrocha, takže docela obdivujeme jejich odvahu. Nad jezerem se nachází vesnička kmene Dorze, kteří jsou známi stavbami svých obydlí. Jejich chýše jsou až 15metrů vysoké, a během let se propadají do země, jak je postupně ujídají termiti. Exkurze po vesnici je opět vtipná. Můžeme ochutnat jejich placky, které vyrábí z falešného banánovníku, tzv. Ensetu. Chutnají trochu nakvašeně, stejně tak jako tradiční etiopská placka s názvem inžara, která vypadá jako špinavý hadr na nádobí.

K plackám přidají trochu medu od včel, které žijí v úlech zavěšených na stromech a hlt lokální pálenky. Veselí pokračuje opět kávovým obřadem, a pak na některé lidi dokonce navěší nějaké leopardí kůže, všichni trochu opojení tou pálenkou a křepčí se pospolu kolem chýší.

Jih opouštíme s různými dojmy. Příroda je krásná, výhledy do dálek, celkem zeleno. Místní lidé byli v některých případech přátelští, v jiných případech divocí. Občasný kámen hozený na projíždějící jeep, když někteří fotili stáda a pasáčky, nepřestával překvapovat i zlobit. Nejvíce se mi líbilo pití kávy na jednom trhu, kde jsem jako jediná běloška působila jako pěst na oko, ale bylo veselo. Káva byla tak silná, že jsem málem dostala infarkt.

Cesta v druhé půlce našeho putování vedla na sever. Sever Etiopie je něco úplně jiného než jih. Na jihu se dostávame do doby kamenné, na severu se ocitneme ve středověku. Etiopie byla dlouho úplně uzavřenou zemí.

Katoličtí misionáři z Portugalska byli ve středověku vyhnáni, muslimští dobyvatelé z arabského poloostrova tlačeni zpět. Etiopská křesťanská církev se více podobá ortodoxní církvi, ale nepleťte si ji s egyptskými kopty. Je to uzavřený svět. Kněží jsou dědečkové oblečení do hábitů, posedávají kolem kostelů a stále se modlí. Víra je na severu naprosto stoprocentní, debata o nějakém ateismu naprosto nemá cenu. Začnou vás, chudáčky, litovat, jak těžký život to bez víry musíte mít. Každého volba, mě by zase nebavilo sedět na studeném kamenu před kostelem a opakovat mantry.

Je to zase velmi fotogenické. Návštěva města Lalibela, kde se nachází monolitické kostely vysekané do skály, respektive do sopečného tufu, je architektonicky velmi zajímavá.

U města Bahir Dar na jezeře Tana objevujeme na ostrůvcích staré kostely postavené v 10.století z hlíny a slámy. Staré ikony se Svatým Jiřím a obličejíčky andílků se na nás usmívají ze starobylých stěn. Kostely jsou na všechny mše úplně plné, po mši se rozdává voda, někdy i inžara a naklíčený římský hrách. Lidé chodí v bílých hábitech, ženy mají hlavy vždy zahalené do šátku z gázoviny. Modlitby zní vzduchem, je nám dovoleno fotit a zase platí, čím víc se usmívám, tím víc se lidé tváří přátelštěji. U jezera Tana také pramení jeden z přítoků Nilu, u vodopádů Tis Issat. Je bohužel málo vody, jednak z důvodu období sucha a také díky vodní elektrárně postavené nedaleko. K vodopádům přecházíme přes starý portugalský most a poté ještě přes zavěšenou lávku, kde se uprostřed srazíme s oslíky. Příroda kolem je opět až biblická, pustá široko daleko. Působí nehostině, muselo dát velkou práci, se zde v minulosti pohybovat.

Naše putování vede i do města Hahar, které se nachází na východě země. Toto je jediná islámská bašta v zemi, město je trochu neuspořádané, ale stará část působí malebně. Místní barevné domky jsou roztomilé, vnitřky domů jsou vybavené překrásným zdobením, nádobím a košíky. Na trhu to žije nejvíc, baví mě sedět na balkoně mého hotelu a pozorovat ruch na ulici.

Velkou atrakcí města jsou hyeny. Žijí v okolí a je jejich zvykem se v noci vplížit do města a živit se odpadky. Jeden podnikavec toho kdysi využil a začal učit hyeny chodit vždy na jedno místo, kde je před zraky turistů krmí. Jedeme se samozřejmě po soumraku podívat. Chlapík má koš plný zbytků masa z trhu a na dřevěné tyčce sype hyenám do huby kousek po kousku. Vypadají mírumilovně, takže se nakonec rozhoduji to také zkusit. Trochu se mi třepou ruce, hyena je zblízka obrovská. Její stisk čelistí je jeden s nejsilnějších mezi divokými tvory, takže mám respekt. Trochu se jí bojím podívat do očí, ale ty okamžiky, co jsem si ukradla, stály za to. Hyena, ač se nezdá, je zblízka vlastně dost roztomilá. Velké lesklé černé oči v medvídkovském obličeji. Pár kousků ode mě dostala a já se klidila, kolena se mi rozklepala až potom.

Harar je město známé i pěstováním kávy a kátu. Kávovou pražírnu jsme taky navštívili, voněla dobře, kilo jsem si koupila domů. Kát se prodával všude na ulici. Město se kolem 15hodiny zcela pohroužilo do žvýkání a nicnedělání. Ožilo zase až těsně před soumrakem, kdy se lidé vrátili na trh. Kát má dost devastující účinky na místní obyvatele. Město jim padá na hlavu, ale je jim to fuk.

Výlet končil opět v Addis Ababa, kam jsme se po dvaceti dnech vrátili.

Bylo to náročné cestování, tak je tomu v Africe ostatně vždy. Prach, bída, rozbité cesty, člověka to unaví. Domů ale jede plný zážitků. Ty, které přináší Etiopie jsou tak barevné, že je těžko je srovnávat s nějakými jinými zeměmi. Stojí za to ji navštívit, ponořit se do starých dob a ještě starších a pradávnějších, dotknout se míst, kde se žije tak, jak si ani neumíme představit.

Na obrázky musíte kliknout a oni se poté rozbalí. Pak se dá po šipkách postupovat

Ze severu se do města přijíždí po mostu Nyali, který byl dokončen v roce 1980 z finanční podpory japonské vlády. Po tomto mostě do města denně přijde desetitisíce lidí, kteří jsou zaměstnáni hlavně v přístavních docích. Přístav v Mombase se považuje za největší ve východní Africe. Cestou k Nyali míjím čtvrť Kongowea, zde existuje obří trh, kde se dá sehnat naprosto vše, někdy i kradené zboží, například utržená boční zrcátka z luxusnějších aut. Na Kongowea market se vyplatí zajít za nákupem zeleniny a ovoce. Místní obchodníci tady od brzkého rána smlouvají o ceny banánů a manioků, které pak rozváží do menších obchodů ve městě a širokém okolí. Doslova to zde bzučí hlasy lidí a pro řidiče je tento úsek cesty náročný, neboť se musí vyhýbat velkému množství lidí, cyklistů, ale také dvoukolákům naložených do výšky, že za nimi ani není vidět ten, kdo je tlačí. Muži, kteří jsou zaměstnáni jako živá tažná síla, jsou povětšinou z nejchudších vrstev obyvatelstva, pracují bosí a denně převezou sem a tam neuvěřitelné množství zboží.

Za mostem Nyali se proplétám centrem města. Už před sedmou hodinou ráno jsou zde neuvěřitelné zácpy. Nefungují semafory a tak každý jede tak, jak potřebuje, silnější a větší vůz má přednost. Potřebuji se dostat přes celé město na jižní pobřeží, kde mám v plánu nalodit se na trajekt. Trajekt spojuje město s jižním pobřežím přes zátoku Kilindini, kterou využívají nákladní lodě z celého světa. Městskou část Likoni, v okolí trasy trajektu, tvoří převážně slumy, kde lidé nemají přístup ani k pitné vodě, domácnosti jsou závislé na studnách, které jsou roztroušené v okolí.

Zátoku Kilindini, která je široká asi půl kilometru, obsluhuje několik převozních lodí. Loď převáží pěší cestující, ale i autobusy, motorky a auta. Pěší mají převoz zdarma, za vozy se platí. Směs cestujících je zajímavá. Zahalené černošky vyznávající islám, další oblečené v kanga, což jsou dva pruhy látky, které místní ženy používají jako oděv nejčastěji. Většinou si z jednoho kusu vytvoří sukni a druhý uvážou na hlavě, aby se chránily před sluncem. Ebenová barva jejich pleti v kombinaci s barevnými kanga vytváří fotogenické kontrasty.

Plošina trajektu spadne s řinčením na zem a v té chvíli se směrem k trajektu rozběhnou desítky lidí, uniformovaní hlídači nemají šanci nikoho zastavit. Taktéž netrpěliví řidiči začnou najíždět na trajekt a tak mi nezbývá nic jiného, než se zapojit do masy. Trajekt se celou dobu pomalu pohybuje, takže nalodění je vcelku náročný manévr, také se musím neustále někomu vyhýbat, aby neskončil pod koly automobilu. Před pár dny tu došlo k tragédii, čekajícímu kamionu selhaly brzdy a najel do nastupujících lidí. Kamion během pár hodin sjel do moře, kde spadl až na dno zátoky Kilindini, která má skoro 200metrů hloubku. Trajekt čeká, než zátokou projede čínská nákladní loď a poté se vydává na deset minut dlouhou plavbu na druhý břeh. Manévr vylodění je o něco rychlejší a loď opět nabírá nové pasažéry. Lodě bývají přetížené, kapacitu mají uvedenou pro 300osob, nicméně jsou i případy, kdy je na přívozu naráz i tisíc lidí. Každodenní cesta do práce je tím pádem poměrně nebezpečná, někdy mi cesta za prací trvá skoro tři hodiny. V Africe se ale nikam nespěchá, čas zde plyne prostě jinak.

Večer se ubytuji v lodgi, která vypadá jak houby na chůdách, domky jsou postavené na vysokých pětimetrových sloupech a přímo pod nimi je napajedlo, takže zvěř pozoruji i při večeři. Ráno jsem koukala na osamělého slona jak se plouží krajinou a snídala jsem mezi paviány.

Keňa je velmi různorodá země, národní parky jsou překrásné, a hlavně, každý je jiný. Národní park Tsavo je známý pro svoji červenou hlínu a do ní obalená zvířata. V parku Amboseli můžete pozorovat sloní stáda na pozadí hory Kilimanjaro, v parku Masai Mara objevíte množství zvířat na relativně malém prostoru, pozorování migrace pakoňů a zeber do tanzanského parku Serengeti patří k životním zážitkům. Do Afriky se člověk jednoduše zamiluje.