Vycházíme ven, a okamžitě mě to uhodí do nosu. Podivné zvláštní nasládlé teplo a směs vůní a neidentifikovatelných smradů. Kolem spousta taxikářů, a už to začíná, boj o zákazníka. Naštěstí spolu s kamarádkou chytáme jakéhosi pomateného bělocha, se kterým se pokoušíme dostat do centra. Je noc. Cesta vede potemnělým městem, na mnoha místech hoří pouze ohně. Dochází mi, proč jsem z letadla viděla pořád jen tmu. Skoro nikde není elektřina. Přijíždíme do centra, obchody i kolem jedenácté večer otevřené, osvětlené blikajícími zářivkami. Vaří se přímo na ulici. Málem vrazíme do krávy. Taxikář spouští litanii o problému s dopravou, tvrdí, že čtvrť, do které máme namířeno, je uzavřená. Unaveni uvěříme, a jen co kývneme na souhlas, hned zastavuje před kanceláří, která zprostředkovává cokoliv. Hned víme, na čem jsme, takže někde uprostřed Dillí, aniž víme kde, utíkáme pryč a procházíme zšeřelými ulicemi. Nevypadá to dobře. Všude, kde se dá, pospávají lidé, řidiči cyklorikšy leží schoulení na sedátkách svých jediných majetků. Trochu se bojím. Náhle vidíme osvětelný dům, hotel. Jdeme dovnitř po schodech, na kterých opět leží lidé, vlastně je překračujeme, abychom se dostaly do recepce osvětlené křišťálovým lustrem. „Máte pokoj?“ „Yes, sir!“ zní odpověď. Sice jsme dvě madam, ale jak později zjistíme, oslovení Sir je prostě obojetné. Vedou nás do pokoje. Poté co vstoupíme, ten co nás vede, rychle uklízí z postele deku a čísi papuče. „Your room is ready“. Nemáme sílu ani chuť odporovat, rozložíme svá vlastní povlečení, a padáme únavou.

Druhý den zjišťujeme, že nejsme daleko od Paharganj. Najímáme rikšu – malé motoautíčko, kterým zajedeme na Main Bazzar, ulici hlavně pro nemajetné cestovatele, kde hned v prvním guesthouse nacházíme pokoj za třetinovou cenu. V denním světle je to teprve docela šok. Čekala jsem to tak nějak, ale skutečnost vždycky překvapí. Prodírám se tu těmi uličkami s malými krámky, kde se často i ty prodávané věci na zemi vyrábějí ve špíně a prachu, mezitím rikši, potulní psi a krávy, bláto na zemi, krávy živící se všudypřítomnými odpadky. Člověk neustále uskakuje před cyklo i moto rikšami, na deseti metrech nás zastaví množství lidí nabízejících cokoliv, od věštění budoucnosti, po opravu bot a prodeje čehokoliv. Do toho všichni troubí, a troubí, a troubí. Když se člověk zaposlouchá, neuplynou mezi jednotlivým troubením ani tři sekundy. Kousek ode mě močí na ulici hlouček chlapů. Naprosto běžný výjev, veřejná toaleta je v podstatě zeď, pod kterou je žlábek. Člověk se musí držet za žaludek. Všichni kolem na mě působí chudým dojmem, otrhané děti, špinavé nohy, tesilové kalhoty a urousané košile, oblek většiny mužů. Ženy jsou přecejenom čistější, mají rozevlátá sárí a všechny jsou neuvěřitelně barevné. Během následujících týdnů a měsíců zjišťuji, že není Delhi jako Dillí, kolem jsou bohaté čtvrtě, moderně oblečení lidé, metro a výškové budovy s kancelářemi. Asi nejvíc v Dillí je vidět rozdíl mezi chudými a bohatými. Indie nás vítá s otevřenou náručí.

Vlak má délku asi kilometr, vstupuje se úzkými dveřmi a kdo je extrahubený, umí se protáhnout i mezi mřížemi. Tak jsme viděli nastupovat kojence. Nemůžeme najít náš vagon. Na poslední chvíli se nám to přece jen podaří, než se však množstvím lidí proderu na svoje místo, utrpím několikateré zranění, šlápnutí na rameno, kopnutí do holeně a dokonce i nějaké malé nemístné obtěžování. Moje lehátko je obsazené asi devítičlennou rodinou. Po nějakém domlouvání se celá skupina včetně asi pěti kovových kufrů přesune jinam. Spím na lehátku, kde mám asi třicet centimetrů od obličeje větrák. Vlak se řítí obrovskou rychlostí a neustále troubí.

Rána ve vlacích jsou milá. Už od pěti hodin se vlakem ozývá táhlé „čááááj, čááááááj“ a prodavač nosí ve velké konvici nasládlý čaj masala, pravý indický čaj okořeněný různým kořením a dochucený mlékem. Typická chuť Indie. Za tři rupie prodá kelímek, který po ránu opravdu přijde vhod. Během dne se potom dá objednat i jídlo, nosiči vám ho přinesou až na sedadlo. Do kuchyně jsem jednou i zavítala, v obrovských hrncích se vařil dál – čočka a rýže. Jídlo ve vlaku vždy chutnalo výtečně. A ta barevná společnost. Ve vlaku se vždy dozvíte spoustu věcí o této zajímavé zemi, navážete nová přátelství a můžete nerušeně pozorovat krajinu. Indické dráhy jsou prý největším zaměstnavatelem světa. Pracuje pro ně milion lidí. Přes první stresující zážitek musím říct, že cestování indickým vlakem je nepopsatelná zkušenost. Doporučuji všem.