Vycházíme ven, a okamžitě mě to uhodí do nosu. Podivné zvláštní nasládlé teplo a směs vůní a neidentifikovatelných smradů. Kolem spousta taxikářů, a už to začíná, boj o zákazníka. Naštěstí spolu s kamarádkou chytáme jakéhosi pomateného bělocha, se kterým se pokoušíme dostat do centra. Je noc. Cesta vede potemnělým městem, na mnoha místech hoří pouze ohně. Dochází mi, proč jsem z letadla viděla pořád jen tmu. Skoro nikde není elektřina. Přijíždíme do centra, obchody i kolem jedenácté večer otevřené, osvětlené blikajícími zářivkami. Vaří se přímo na ulici. Málem vrazíme do krávy. Taxikář spouští litanii o problému s dopravou, tvrdí, že čtvrť, do které máme namířeno, je uzavřená. Unaveni uvěříme, a jen co kývneme na souhlas, hned zastavuje před kanceláří, která zprostředkovává cokoliv. Hned víme, na čem jsme, takže někde uprostřed Dillí, aniž víme kde, utíkáme pryč a procházíme zšeřelými ulicemi. Nevypadá to dobře. Všude, kde se dá, pospávají lidé, řidiči cyklorikšy leží schoulení na sedátkách svých jediných majetků. Trochu se bojím. Náhle vidíme osvětelný dům, hotel. Jdeme dovnitř po schodech, na kterých opět leží lidé, vlastně je překračujeme, abychom se dostaly do recepce osvětlené křišťálovým lustrem. „Máte pokoj?“ „Yes, sir!“ zní odpověď. Sice jsme dvě madam, ale jak později zjistíme, oslovení Sir je prostě obojetné. Vedou nás do pokoje. Poté co vstoupíme, ten co nás vede, rychle uklízí z postele deku a čísi papuče. „Your room is ready“. Nemáme sílu ani chuť odporovat, rozložíme svá vlastní povlečení, a padáme únavou.

Druhý den zjišťujeme, že nejsme daleko od Paharganj. Najímáme rikšu – malé motoautíčko, kterým zajedeme na Main Bazzar, ulici hlavně pro nemajetné cestovatele, kde hned v prvním guesthouse nacházíme pokoj za třetinovou cenu. V denním světle je to teprve docela šok. Čekala jsem to tak nějak, ale skutečnost vždycky překvapí. Prodírám se tu těmi uličkami s malými krámky, kde se často i ty prodávané věci na zemi vyrábějí ve špíně a prachu, mezitím rikši, potulní psi a krávy, bláto na zemi, krávy živící se všudypřítomnými odpadky. Člověk neustále uskakuje před cyklo i moto rikšami, na deseti metrech nás zastaví množství lidí nabízejících cokoliv, od věštění budoucnosti, po opravu bot a prodeje čehokoliv. Do toho všichni troubí, a troubí, a troubí. Když se člověk zaposlouchá, neuplynou mezi jednotlivým troubením ani tři sekundy. Kousek ode mě močí na ulici hlouček chlapů. Naprosto běžný výjev, veřejná toaleta je v podstatě zeď, pod kterou je žlábek. Člověk se musí držet za žaludek. Všichni kolem na mě působí chudým dojmem, otrhané děti, špinavé nohy, tesilové kalhoty a urousané košile, oblek většiny mužů. Ženy jsou přecejenom čistější, mají rozevlátá sárí a všechny jsou neuvěřitelně barevné. Během následujících týdnů a měsíců zjišťuji, že není Delhi jako Dillí, kolem jsou bohaté čtvrtě, moderně oblečení lidé, metro a výškové budovy s kancelářemi. Asi nejvíc v Dillí je vidět rozdíl mezi chudými a bohatými. Indie nás vítá s otevřenou náručí.

Vlak má délku asi kilometr, vstupuje se úzkými dveřmi a kdo je extrahubený, umí se protáhnout i mezi mřížemi. Tak jsme viděli nastupovat kojence. Nemůžeme najít náš vagon. Na poslední chvíli se nám to přece jen podaří, než se však množstvím lidí proderu na svoje místo, utrpím několikateré zranění, šlápnutí na rameno, kopnutí do holeně a dokonce i nějaké malé nemístné obtěžování. Moje lehátko je obsazené asi devítičlennou rodinou. Po nějakém domlouvání se celá skupina včetně asi pěti kovových kufrů přesune jinam. Spím na lehátku, kde mám asi třicet centimetrů od obličeje větrák. Vlak se řítí obrovskou rychlostí a neustále troubí.

Rána ve vlacích jsou milá. Už od pěti hodin se vlakem ozývá táhlé „čááááj, čááááááj“ a prodavač nosí ve velké konvici nasládlý čaj masala, pravý indický čaj okořeněný různým kořením a dochucený mlékem. Typická chuť Indie. Za tři rupie prodá kelímek, který po ránu opravdu přijde vhod. Během dne se potom dá objednat i jídlo, nosiči vám ho přinesou až na sedadlo. Do kuchyně jsem jednou i zavítala, v obrovských hrncích se vařil dál – čočka a rýže. Jídlo ve vlaku vždy chutnalo výtečně. A ta barevná společnost. Ve vlaku se vždy dozvíte spoustu věcí o této zajímavé zemi, navážete nová přátelství a můžete nerušeně pozorovat krajinu. Indické dráhy jsou prý největším zaměstnavatelem světa. Pracuje pro ně milion lidí. Přes první stresující zážitek musím říct, že cestování indickým vlakem je nepopsatelná zkušenost. Doporučuji všem.

Doporučuji navštívit:

• Siam Reap a chrámy v Angkor Watu
• Hlavní město Phenompenh
• Pláže na jižním pobřeží kolem města Sihanoukville
• Pobřežní mestěčka Kep a Kampot, kde servírují vynikající kraby
• Plavbu po Tonle sap
• Plavba po řece Mekong k laoským hranicím

Invalid Displayed Gallery

Ostrov nabízí spoustu vyžití pro turisty. Můžete se projet na hřbetě slona, procházet se po rušných ulicích velkoměst, ochutnat místní vynikající kuchyni s typickým kari. Velmi oblíbené jsou návštěvy národních parků, kde se můžete setkat s divokými slony, levharty, pozorovat opice, krokodýly a ptactvo. Místní tradice a náboženství je pro evropského návštěvníka jedinečným zážitkem. Pobyt na Srí Lance lze obohatit odpočinkem na místních kokosových plážích.

Doporučuji navštívit:

• Město Anuradhapura
• Skalní Buddhové v Polonnaruwa
• Jeskynní chrámy v Dambulla
• Město Kandy s Buddhovým zubem
• Botanická zahrada Peradeniya v Kandy
• Farma s kořením, továrna na výrobu batiky
• Lví skála v Sigiriya
• Sloní farma Pinnewala
• Horské město Nuwara Eliya
• Hortonská planina a Konec Světa
• Národní park Yala
• Pevnostní město Galle

Invalid Displayed Gallery

Tato zatím turisticky nezkažená země má své kouzlo, které mnoho asijských zemí již dávno ztratilo. Do Barmy je nutné jet co nejdříve, poznat milé osobnosti místních obyvatel i zažít zemi bez klasické turistické sezony.

Země úžasných kontrastů, turistům otevřená teprve několik let. Nyní se dá po Barmě cestovat bez problémů, dřívější obstrukce s místními úřady jsou již minulostí. Do zakázaných oblastí lze vyřídit jednoduše povolení. Nicméně v Barmě je obrovské množství zajímavostí i v lépe dostupných oblastech. Město Rangún je známé svojí překrásnou zlatou stúpou Schwedagon, ve vnitrozemí najdete krásnou přírodu stvořenou k jednoduchým pěším výletům. Každý návštěvník také míří do úžasného Baganu, starého města se dvěma tisíci chrámy rozesetými po krajině.

Doporučuji navštívit:

• Rangún – Schwedagon Paya, Sule Paya, sakura Tower s vyhlídkou na město
• Mandalay – Mandalajská hora, kláštery, dílny na výrobu zlatých lístků
• Jezero Inle – manufaktury na jezeře, dlouhokrké ženy, plovoucí zahrady a trh
• Bagan – překrásné chrámy při východu a západu slunce
• Pláže Ngwesaung a Ngapali
• Kalaw a Hsipaw – treky v přírodě

Invalid Displayed Gallery

Thajsko bylo v minulosti známo pod jménem Siam (สยาม), které bylo oficiálním názvem státu do 11. května 1939 a znovu v letech 1945 až 1949. Etnonymum Thai (ไทย) v thajštině původně znamenalo „svobodný“.

Thajsko je jedna z mých nejoblíbenějších zemí. Asi se sem přestěhuji na důchod J Krásná tropická krajina, čerstvé ovoce a čerstvé mořské plody klidně i na snídani, prostě ráj na zemi. Cestuje se zde velmi jednoduše, Thajci přistupují k turistům velmi profesionálně. Thajsko lze procestovat úplně celé, všude je něco zajímavého. Na jihu překrásné pláže, na severu zajímavá horská etnika a dech beroucí příroda.

Doporučuji navštívit:

• Bangkok – město Andělů
• Kanchanaburi – most přes řeku Kwai
• Ayuthaya – staré královské město
• Sukothai – Unescem chráněné staré město
• Chiang Rai – horská etnika
• Sop Ruak – zlatý trojúhelník na řece Mekong
• Pai – horská vesnička s možností treků po okolí
• Chiang Mai – krásné město na severu, chrám Doi Suthep, rukodělné vesničky Sankampaeng
• Národní park Doi Ithanon
• Oblast Mae Hong Son – horská etnika
• Ostrovy: Ko Tao, Koh Phan Gan, Ko Samui, Ko Chang, Ko Samet, Ko Mak, Koh Nang Yuan, Krabi, Koh Lanta, Koh Muk, Koh Phi Phi, Ko Lipe, Ko Tarutao, Phuket

Invalid Displayed Gallery